Po každých volbách, zvláště do Senátu a do Evropského parlamentu, které nás čekají letos v květnu, politici lamentují nad slabou volební účastí. Nápadů na neotřelá řešení je vždy po volbách mnoho a u některých je dokonce možná dobře, že zapadnou, jako třeba ten, že budou volební urny umístěny i po českých restauracích a hospodách. Naproti tomu možnost volit elektronicky by mnoho občanů jistě uvítalo. Navíc by nás více posunulo ze sféry států doby kamenné, respektive papírové, mezi pokrokové státy digitální, kde nám může být obrovských vzorem především Estonsko.

Netvrdím samozřejmě, že e-volby přivedou k účasti statisíce nových voličů, to se ostatně nestalo ani ve zmíněném Estonsku, kde lze elektronicky volit už od roku 2007, velkému množství lidí by však značně ulehčily možnost volit, zvláště pokud nepracují v místě svého trvalého bydliště, nebo pokud se dokonce v období voleb vyskytují mimo území naší republiky. V Estonsku možnost elektronické volby využívá zhruba třetina obyvatel, což rozhodně není málo. Všichni, kteří by o elektronickou formu voleb projevili zájem, by ušetřili nemálo času a eliminovaly by se případy, kdy se voliči nedostaví k volbám z důvodu časové zaneprázdněnosti.

Co tedy zavedení voleb u nás brání?

Především chybí potřebná legislativa. Hlavní brzdou je patrně nedostatek vůle na straně politiků. Ta sice pomalu roste, především s příchodem Pirátů, pro které je digitalizace agend státu jednou z priorit, elektronické volby však evidentně stále stojí mimo hlavní zájmový proud Poslanecké sněmovny i vlády.

Dalším důvodem jsou obavy z kybernetických útoků, které by mohly mít vliv na průběh a výsledky voleb. Ty pochopitelně nelze v žádném případě podceňovat, nicméně v dnešní době musí stát svou kybernetickou bezpečnost tak jako tak intenzivně posilovat. Musí být totiž schopen účinně bránit důležité infrastruktury, klíčové průmyslové podniky a stejně tak data různých registrů obsahující citlivé údaje a systémů důležitých pro chod státu. Jinými slovy musí být schopen čelit takzvané kybernetické válce. No a nejlepší cestou k obraně je vedení občanů k digitální gramotnosti, získávání špičkových specialistů, kteří budou obranné mechanismy neustále zdokonalovat, a samozřejmě také zajištění kvalitních, bezpečných nástrojů jednoznačné identifikace občana. Ty už ale stát dnes přece má. Jsou jimi občanský průkaz s čipem (eOP) a datové schránky (DS). Jen zatím nebylo učiněno dost pro to, aby je běžní občané ve velké míře kvalifikovaně využívali.

Spojité nádoby

Přitom právě zaváděním možností smysluplného využívání těchto nástrojů, které občanům usnadní život lze jednoduše a nenásilně zvýšit zájem o eOP i ISDS (Informační systém datových schránek). Pro samotné volby by pak mohlo postačit rozšíření Portálu občana o další „službu“.

Jde přitom o spojité nádoby, neboť ve chvíli, kdy občané začnou zmíněné nástroje masivněji využívat ke komunikaci se státem, ten získá velké množství dat rovnou v digitální, tedy automatizovaně zpracovatelné podobě, díky čemuž ušetří mnoho úředníků. Což je mimochodem i jedním z významných úkolů, které vláda aktuálně řeší. Proč tedy nevyužije eOP a ISDS a nezatraktivní tyto nástroje třeba zavedením více služeb a možností účelného využívání, třeba právě pro účely voleb a nejen jich?